Institut politických a ekonomických studií
Home O nás Zpravodaj Články Média Akce Podpořte nás Kontakty Odkazy

Politika ekonomického růstu v křesťanské perspektivě

20. 07. 2010, autor: Marie Jílková
V pátek 10. června 2010 proběhl poslední ze série seminářů na ekonomická témata z křesťanského pohledu, pořádaný Institutem politických a ekonomických studií, Evropskou akademií pro demokracii a Christian College. Na velmi aktuální téma ekonomického růstu promluvili profesor Lubomír Mlčoch z Karlovy univerzity, PhDr. Pavel Štika ze stejné instituce a klinický psycholog Mgr. Petr Moos.

Od určité doby byl považován hospodářský růst téměř za samozřejmost. Dokonce do té míry, že nikdo ani příliš nepředpokládal, nebo spíše nechtěl připustit, že by to mohlo být jinak. Ekonomické, politické a jiné systémy na něj spoléhaly natolik, že diskuse normativní „správnosti“ tohoto přístupu zůstala uzavřená víceméně v rámci univerzitních spolků intelektuálů a neziskových organizací. Přitom kritickými názory na nekonečný ekonomický růst je znám mimo jiné i bývalý prezident Václav Havel.

O to větší šok způsobila současná finanční hospodářská krize. Krize se zasloužila o mnoho nedávných katastrof, ale pokud vůbec přinesla i nějaká pozitiva, tak otevření diskuse o správnosti postavení konceptu ekonomického růstu do samotného centra veškerého ekonomického uvažování bude jedním z nich.

Pohled křesťanů ovlivňuje nebo by mělo ovlivňovat biblické učení o skromnosti a o hodnotách, které není možné nalézt zde na zemi - to není žádné překvapení. Naopak jako velmi překvapivý se však může jevit fakt, že v poslední době docházejí k podobnému závěru i zcela sekulární výzkumníci na poli ekonomie. O poznatcích „ekonomie štěstí“ přednášel PhDr. Pavel Štika.

Všeobecně se předpokládalo že čím bohatší daná společnost, respektive jednotlivci ji tvořící jsou, tím jsou šťastnější a spokojenější. Prostá analýza dat však vedla ke zcela jinému závěru. Zatímco se ve vyspělých zemích se částka HDP na osobu neustále zvyšuje, subjektivní pocit „štěstí“ těchto obyvatel spíše stagnuje, nebo dokonce klesá, jak je vidět na obrázku na příkladu Spojených států amerických.



Jedna ze základních příčin tohoto paradoxu je záludnost podstaty peněz a majetku celkem. Ano, určité množství peněz nám dodává tzv. „funkční svobodu“. Pod tímto pojmem si můžeme představit to, že při svých každodenních rozhodováních a spotřebě nejsme limitováni nedostatkem finančních zdrojů, což je jistě příjemné. Ano, zvýšení měsíčního nebo ročního příjmu může znamenat výrazné zvýšení této „funkční svobody“ jednotlivce nebo rodiny. Přírůstek z 10 000 na 15 000, pokud všechny ostatní charakteristiky zůstanou zachovány, s sebou pravděpodobně přinese i významné zvýšení subjektivně vnímaného štěstí. Na druhou stranu, přírůstek z 50 000 na 55 000 přinese přírůstek subjektivně vnímaného štěstí výrazně menší, pokud vůbec nějaký. Přicházíme tedy na to, že v absolutních číslech stejný přírůstek příjmu může mít naprosto odlišné dopady na štěstí jednotlivce.

Dalšími překážkami mezi penězi na straně jedné a prožívaným štěstím na straně druhé jsou adaptace, aspirace a sociální srovnání. Termíny, které možná zní učeně, ale zcela jistě je na vlastní kůži prožívá každý z nás. Adaptace znamená, že zatímco den či týden po zakoupení nové televize jí jsme zcela fascinováni, za měsíc už nám přijde zcela normální a nevzrušující, že se díváme na obraz s dvojnásobnou úhlopříčkou než před měsícem a najdeme si nový poslední výkřik techniky po kterém začneme toužit.

K našim osobním aspiracím, čili cílům či ctižádosti se pojí určité stylové (nebo také „statusové“) předměty. Pokud tyto předměty nemáme, cesta k našim vysněným cílům může být (někdy reálně, někdy jen v našich myslích) podstatně složitější, než s nimi. Mezi takové předměty patří například manažerský mobilní telefon, notebook nebo kabelka určité značky. Problém je, že trendy se mění a lidé jimi posedlí tak potřebují stále nové a novější verze.

Sociální srovnávání známe všichni. Také jste měli někdy radost z nové věci, kterou jste si koupili, jen aby vám zakrátko pohasl úsměv na tváři, když jste stejnou, ale přesně stejnou věci uviděli u vašeho souseda/spolužáka/kolegy? Od tohoto pocitu již je jenom krok k nespokojenosti s právě zakoupenou věcí a naopak touze po něčem novém, zaručeně originálním.

Jak se zdá z uvedených příkladů, sebevětší částka peněz na kontě nezaručí, že se člověk bude cítit šťastný. Poučení pro hospodářskou politiku státu, ale i firem a koneckonců i jednotlivců zní, že je potřeba, alespoň ve vyspělých zemích, se přeorientovat ze snahy zvyšovat HDP na osobu na aktivity, které přímo podporují „štěstí“ obyvatelstva. Samozřejmě, obě tyto snahy spolu úzce souvisí. Prolínají se ale mnohem méně, než by někdo byl možná ochoten připustit.
Z výzkumu vzešly tyto klíčové oblasti, které by měl stát podporovat, chce-li mít na zřeteli „štěstí“ svých obyvatel: vzdělávací systém, politika zaměstnanosti, politika rodiny a dalších komunit.

Klinický psycholog Petr Moos v duchu dříve uvedeného dodává, že je třeba rozlišovat mezi „štěstím“ a „potěšením“. Vztah peníze/majetek a potěšení je totiž mnohem přímočařejší než vztah peníze a štěstí.

Uvedl také Ed Dienerův „Index národní spokojenosti“ publikovaný v časopise American Psychologist v lednu 2000. Respondenti průzkumu odpovídali na otázku: „Pokud vezmete v úvahu všechny okolnosti, jak spokojení jste dnes se svým životem?“ Odpověď zaškrtávali na desetistupňové škále, kde 1 znamenalo nejmenší a 10 největší spokojenost. Přehled deseti nejvíce a nejméně „šťastných“ států si můžete prohlédnout níže. Česká republika se s hodnotou 6,4 pohybuje přibližně uprostřed pole států, proto není v přehledu uvedena.

Další čísla se již vztahovala přímo k České republice. Podle Sociologického ústavu Akademie věd České republiky je 76 % procent Čechů spokojeno s nabídkou zboží a služeb. O něco hůře, ale stále slušně, je na tom kultura: 61 % spokojenost. Nicméně pouze 15 % Čechů je spokojeno s úrovní možnosti účasti občanů na rozhodování a ovlivňování věcí ve společnosti. Otázkou zůstává, co by pro řešení své nespokojenosti byli a nebyli ochotní udělat.

Seminář uzavřel svým příspěvkem profesor Lubomír Mlčoch, který se vrátil o úroveň výše a propojil dříve prezentované poznatky na makroekonomické a filozofické rovině.

Pro křesťanskou politickou stranu je výsledek posledního semináře jistě zajímavý. Ukazuje totiž, že se svými názory mohou najít zastání u skupin, kde by to na první pohled nečekali. Zbývá doufat, že množství uvědomělých lidí, kteří, ať už na pozadí jakékoli hodnotové orientace, vsadí raději na udržitelný rozvoj štěstí než na krátkodobé potěšení poroste a že je KDU-ČSL bude umět oslovit.


Veronika Šumová
koordinátorka vzdělávacích aktivit IPES, o.s.